O rovných podmínkách a vděčnosti

kvě 07 2023

Vím o sobě, že bych nedokázal žít bez dalších lidí. Zdrojem životní radosti jsou pro mě moji blízcí, přátelé i nový lidé, se kterými se seznamuji. A i když jsem introvert, který rád zaleze do své ulity, nevydržím v ní být příliš dlouho. Dokáži si dnes přiznat, že umím být sobecký. Ale také o sobě vím, že jednou z mých životních radostí je radost z pokroků a úspěchů jiných lidí. A tohle se u mě s věkem prohlubuje. Brácha to má stejně. Oba milujeme heuréka momenty mladších lidí, když na něco přijdou, prolomí myšlenkovou bariéru a získají větší rozhled, nebo si osvojí klíčovou dovednost, založenou na pochopení širších souvislostí. Když mi Saša Ščančar před pár lety řekl, že jsem měl být učitel, měl asi v něčem pravdu :D

Odklon od levicového pohledu na svět

To jsou možná důvody, proč odmítám přehnaný individualismus, který připisuje některým jedincům skoro až nadpřirozené schopnosti, bez ohledu na jejich méně či více široké okolí. A právě proto jsem nejspíše byl v mládí levičákem. Tedy toto byl ten dobrý důvod. Později jsem v sobě objevil sílu si přiznat, že převažovaly mé horší pohnutky jako závist, lenost, pokrytectví, intelektuální snobismus, nebo pocit, že vím, co je pro druhé nejlepší. Okamžik, kdy jsem sám sobě toto přiznal a začal s těmito vlastnostmi u sebe bojovat, byl moment, kdy se mi začalo měnit nastavení mysli, až jsem se začal cítit být pravičákem :)). Měl jsem kolem sebe lidi, kteří na tom měli lví podíl. Můj táta, Petr Fiala, nebo David Fanta .

Konflikt rovnosti startovacích podmínek a svobody

Jsem rád, že jsem si touto cestou prošel. Protože si dobře pamatuji, jak jsem sám po společnosti požadoval "rovné podmínky" a "stejnou startovací čáru". V diskuzích s tátou a Petrem Fialou jsem pak narážel na nemožnost nastavení takových podmínek jinou cestou, než omezením svobod. I na teoreticky nevyčíslitelný účet za nastavení takových podmínek pro ty, kteří si neustále sami svým přičiněním podmínky zhoršují. Stál jsem tehdy na rozcestí. Musel jsem si položit následující otázky. Požaduji skutečně lepší podmínky pro druhé? Nebo pro sebe? Nebo dokonce někomu něco nepřeji? Například proto, že mu závidím, že se narodil cílevědomějším a bohatším rodičům, méně se strachuje o svou budoucnost, může si dovolit si více užívat a méně pracovat, natož přemýšlet, jak se prosadit? Nehledám tak náhodou důvody, kterými bych ospravedlnil to, že se mi nechce příští dekády obětovat usilovné práci na sobě?

Kolektivní trpící a viníci

Samozřejmě při hledání takových důvodů si lze brát jako rukojmí kohokoliv: dělníky, chudé, černé, ženy, homosexuály, děti v Africe, nemocné, zvířátka, planetu Zemi. Spojovat se se zástupci vybraných skupin a utvrzovat se vzájemně v tom, že jsou znevýhodnění a následně budovat obraz nepřítele z toho, kdo se hodí, aby za dané znevýhodnění mohl. Třeba tím, že se má dobře, že se narodil do zámožné rodiny, že je muž, že je bílé barvy pleti, že není handicapovaný, nebo třeba, tím že nefňuká nad svými osobními bolístkami a handicapy. Dalším krokem je závádění institutu kolektivní viny, dobře známý z nacistických či komunistických diktatur (židák, kulak, buržoust atd.). S těmi, kdo prosazují kolektivní vinu, už prakticky nelze vést rozhovor, protože jste jimi považováni za vinné automaticky. Bez ohledu na vaše skutečné názory a postoje. Stačí když se prohlásíte za prvek obviňované množiny, nebo do takové množiny patříte už jen díky vrozeným vlastnostem. Nesete stigma kolektivní viny za všechno možné, ale především nevyřčené viny za neúspěch těch, kdo kolektivní vinu prosazují. Jedince, které projevují tento způsob uvažování se snažím vytěsňovat ze svého života.

Význam diskuze a slušné konfrontace názorů

Jsem si vědom toho, že stejný princip kolektvní viny lze aplikovat i obráceně. I když si levici spojuji s výše popsaným. Mohou existovat lidé, kteří si s levicí tvoří úplně jiné asociace. Proto když vedu rozhovor s přesvědčeným levičákem, nejprve se dotazuji, co si pod tímto označením představuje. Stejně tak i já jsem připraven zodpovědět otázku, co si představuji pod pravicí. Při diskuzi s rozumným člověkem se dá předejít zbytečnému konfliktu a můžeme zjistit, že vyznáváme stejný žebříček hodnot. Takový dojem jsem získal například při krátké výměně názorů s Terezou Adrian, jejíž názor respektuji a jejiž twitterové příspěvky pro mne představují čistou radost ze života a nezištné práce pro společnost.

Horší startovní podmínky jako motivace

Vrátím se k chiméře rovných podmínek. Čím více bude svět barevný, pestrý, rozmanitý. Čím více bude různých talentů. Čím více bude různých zájmových, profesních a kulturních společenství. Čím více bude svobody. Čím odlišnější bude přístup lidí k osobní zodpovědnosti, píli, struktuře vzdělání. Tím větší rozdíly mezi lidmi budou a tím různorodější budou startovací podmínky pro dva náhodně vybrané jedince, kteří si zvolí stejné kritérium úspěchu. Věřím, že čím horší startovní podmínky člověk má, tím motivovanější může být. Může si osvojit růstové nastavení mysli a všechny své handicapy může brát jako výzvy. Potenciál takového člověka je až fascinující. Jediné co takový člověk potřebuje je svoboda. Svobodu pracovat a rozhodovat, jak naloží s tím, co svou prací vydělá. Svobodu cestovat. Svobodu prodávat produkty své práce na konkurenčním trhu. Svobodu hledat zlepšení, zdokonalení produktů své práce za své prostředky. Svobodu vybrat si a nakupovat produkty a práci druhých. Svobodu žít odloženou spotřebou bez příkazů, omezení, perzekucí, kteřé by ho odváděli od práce.

Konkrétní příklady

Historie zná řadu takových lidí, kteří neměli nic jiného než svou hlavu, ruce a svobodu. Lidí co vyrostli v tak nuzných a nevýhodných podmínkách, že na daném místě a v daném čase už ani hůře žít nešlo. Přesto to dokázali. To jsou moji hrdinové. Šlojme Petschek, chudý židovský kluk, kterému toleranční patent od Josefa II otevřel cestu ke svobodě, ale také povinné službě v armádě. Po odkroucení vojenské služby neměl vůbec žádné peníze, majetek, či vzdělání, jen nově získanou svobodu. Madam C.J. Walker, nejchudší z nejchudších, žena, svobodná matka, černoška z doby, kdy rasismus v USA vrcholil. Neměla nic než svobodu, svobodu s pachutí rasové segregace a předsudků. Chris Gardner, černý táta, který dotáhl odloženou spotřebu na samou hranici holé lidské existence, jediné co měl byla svoboda volby. Identitární levičáci tyto příběhy nesnáší asi stejně jako takzvaného konzervativního gaye Antonína Vavrušku. V momentě, kdy se levičákům nedaří zamlčet existenci těchto osob, uchylují se k jejich zpochybňování a verbálním útokům. Tyto osobnosti totiž pouhou svou existencí (byť u některých minulou) vyvracejí výše popsanou ideologii. A každý den vznikají nové příběhy lidí, kteří se odmítají vzdát. Lidí jako Daniel, kterému ani chybějící půlka těla nebrání ve snu podnikat.

Obr. 1: Madam C.J. Walker

Zmíněný Chris Gardner v jedné ze svých řečí přichází s výzvou. S výzvou pro lidi, kteří si váží svých úspěchů, toho, kam se vypracovali. Aby vzpomněli na ty, kteří jim na jejich cestě pomohli. Třeba tím, že v ně věřili, nebo v nich viděli potenciál a upozornili je na něj. Aby tyto lidi navštívili a poděkovali jim.

Význam vděčnosti

Víra v druhé lidi a vděčnost jsou totiž klíčové vlastnosti pro budoucnost. Vděčnost umí porazit závist, agresi a celou řadu dalších špatných vlastností. Vděčnost poráží nárokovou hamižnost a závist levičáků. Vděčnost pomáhá uvědomit si, že jsme lidmi a že ostatní lidi k životu potřebujeme.

Koláž: Pokora a přejícnost naší levicové inteligence

Obr. 2: Twitterová levice v kostce