Svoboda volby versus jistoty

Vím, že tím ztrácím čas, ale nemohu jinak. Seznam zprávy mi poslední dobou servírují takovou porci demagogie, hlouposti a levicového svinstva, že musím reagovat. Aktuálně mám na mysli článek Rohlík je jen špička ledovce v zasmrádlých pracovních vodách od Evy Soukeníkové. Píšu zde svůj názor, třeba pro svou dceru. Dám jí to přečíst, až se se mnou v pubertě bude hádat o spravedlnosti tak, jako já jsem se hádal se svým tátou.

Ano, také mě hodnotili čísly a můj výkon se musel zařadit do pětistupňové škály. Nikdo se nezajímal, že píšu časopis, čtu skripta lineární algebry, programuji 3D engine, nebo procházím těžším obdobím. A jsem zato vděčný. Proč? Protože jsem si pak vážil času na mimoškolní aktivity. Motivovalo mě to si vedle systému tvořit svůj kousek světa. A jistě si také všichni pamatujeme na ty vyčůrané spolužačky, které si uměly vyfňukat lepší známku, protože se jim zrovna ztratil pejsek, tak se nemohly učit, nebo si vymyslely, že jsou strašně kreativní a psaní úkolu je nebaví, tak raději něco namalovaly. Asi si dovedeme představit co to udělá s morálkou ostatních dětí ve třídě, když jim toto projde. A zrovna u dětí, které se musí naučit disciplíně - ne, aby byly součástí stáda, ale té osobní, která je nezbytná k tomu, aby se dokázaly zatnout a přetrpět i to nepříjemné na cestě za svými sny.

A právě proto, že jsem toto v odhlečenější podobě zažil ve škole, vím, že nelze všechno hodnotit známkami či hvězdičkami. Kdybych to ve škole nenažil, třeba bych si ani nedokázal říci, že něco takového nechci. Na druhé straně neformovala mne jen škola. Když jsem na brigádě vytíral podlahy v hypermarketu, tak jsem dostával sodu a minimální peníze bez ohledu na nějaká čísla. Zde však s autorkou částečně souhlasím, také se děsím vzrůstajícího počtu prací, které závísí na počtu hvězdiček od rozmarného klienta. Své o tom ví nejen rozvozci, ale i taxikáři, koneckonců majitelé eshopů a další. A v některých případech se dokonce jedná i o klienty fiktivní, což v případě rohlíku předpokládám neplatí. Pořád se ale každý z nás může svobodně rozhodnout, zda se přihlásí, nebo bude sestrvávat v práci, kde vymizel veškerý lidský přístup a vše se zcuclo na hvězdičkování. A tato svoboda je za mne to nejdůležitější.

Tento odstavec je za mne největší nesmysl v celém článku. Nejdříve totiž autorka vyjmenuje činnosti, které jsou ze své podstaty čistě kvantitativní (anebo alespoň do velké míry) a pak šermuje kvalitou. Jsem optimista a pevně věřím, že ať už se náš svět vyvine kamkoliv, vždy budou potřeba činnosti, kde je důraz na kvalitu. Stejně tak jako vždy budou potřeba lidé, kteří tuto kvalitu budou schopni přinést. Rozhodně jich však nebude většina a rozhodně se i tak budou muset o své místo na slunci poprat s konkurencí a svou kvalitu prokázat. Nechci-li dodat či prokazovat kvalitu, neměl bych plakat nad snahou co nejpřesněji změřit mnou dodanou kvantitu.

Autorka se však odmítá spokojit s tím, že zde má každý svobodu vybrat si zaměstnání, svobodu z něj odejít, případně svobodu neucházet se o místo, jehož pracovní smlouva je nevyhovující. Absolutně ignoruje případy (a těch je většina), kdy zaměstnavatel není nenažraný skrblík topící se v penězích, snažící se své zaměstnance sedřít až na kost a získat tučnou nadhodnotu, ale prostě někdo, kdo nemá z čeho zaplatit extrémně vysoké odvody. Proč? Protože třeba začíná, nebo na druhé straně od něj nakupují zase jen lidé, kteří si nepřejí, aby se zvyšovaly ceny. Třeba protože současně nerostou jen požadavky na navýšení mezd, ale i veškeré další náklady.

A už je to tady! Už tu máme viníka. No samozřejmě, je to STÁT. To abstraktní slovíčko, které může za všechny naše trápení, dokonce i za naši lenost, nezodpovědnost a hloupost. "Hlavně ne já, stát mi za všecko může, tím že druhé málo perzekuuje a ponechává jim moc svobod, zatímco já mám málo jistot". Existuje velká řada lidí, kterým práce na IČO vyhovuje, nebo pro které představuje přijatelnou protiváhu toho, že dělají práci, která je baví a ve které se mou dále rozvíjet. Spasitelské řešení paní redaktorky (nevím v jakém širším kontextu uváděl své tvrzení Daniel Prokop) by tyto lidi o práci připravilo. Pokud chce paní redaktorka reálně něco změnit k lepšímu, měla by si dle mého názoru přečíst i jiné zdroje, například: Tvrdě zdaněná montovna: Češi odevzdávají státu 44 procent mzdy. A zamyslet se nad tím, zda náhodou cesta k lepšímu životu pro nás pro všechny nevede jinudy. Autorce Nguyen Thuong Ly hluboce smekám.