Proč je dobré mít Paměť národa?
Pro projekt Paměť národa mám dlouhodobě slabost. Mám už rituál, že kdykoliv zajdu na bagetu do Bageterie Boulevard, tak na Paměť národa nezapomenu přispět. A u jídla si pak přečtu jeden příběh. V čem je pro mne tento projekt tak fascinující?
Obr. 1: Terminál Bageterie Boulevard s možností přispět na Paměť národa
1. Šíře
Nejedná se o jeden či dva příběhy vytržené z kontextu. Ale o tisíce popisů událostí od pamětníků, které spolu tvoří dokonalé puzzle. Řada článků kromě dobových fotografií dokládá skeny soudobých dokumentů - smluv, potvrzení, nařízení atd.
2. Statistika
Byť se o historii celý život aktivně zajímám, tak právě zmíněná šíře nutí čtenáře dívat se například na období konce 40. a začátku 50. let 20. století jiným úhlem pohledu. Musel jsem si uvědomit, jak moc zúženě jsem sám toto období vnímal. Na ZŠ a SŠ jsem chodil na přelomu milénia, přesto jsme se ani na jedné škole nedostali za druhou světovou válku. Zkrátka jsme to v devítce a čtvrťáku "už nestihli".
Schválně, co se nám nejčastěji vybaví v souvislosti s nástupem komunismu v Československu? Projev Klementa Gottwalda? Poprava Milady Horákové? Smrt Jana Masaryka? Činnost bratří Mašínů? Vyprávění předků, v mém případě babiček a dědečků? Ti zasvěcenější zmíní Heliodora Píku a možná i vědí, proč tak extrémně ležel v žaludku přímo Stalinovi. Nebo fundraisera komunistické strany Zdeňka Tomana, o kterém nedávno Ondřej Trojan natočil skvělý film. Možná vzpomenou i na generála Sergeje Vojcechovského. To všechno je jen vrchol ledovce. Teprve zmíněná šíře dělá z odboje proti komunistickému režimu zajímavou statistiku. Propletené příběhy studentů, učitelů, vojáků, zemědělců, drobných podnikatelů ukazují na charakter a statečnost jednotlivců, o kterých se dnes bohužel neučí.
3. Lidskost
A právě životní osudy tolika různých lidí, kteří byli lámáni a přesto zůstali uvnitř nezlomeni je fascinující a inspirující. Počty jsou jedna věc, ale mít možnost vcítit se je rovněž důležité. A přesně toto díky velmi dobře odvyprávěným skutečnostem Paměť národa umožňuje.
Příběh, který mne zaujal naposledy
Dnes mne zaujal příběh rodiny Směšných. Proč? Od levičáků slýchávám, že lidskost je levicová ctnost, zatímco hamižnost je základní pravicová vlastnost. Co je větší hamižnost...
- Závidět těm co mají více než já a jako alibistické příklady dávat ty co mají méně než já? Požadovat materiální jistoty z peněz odebraným jiným lidem? Agitaci nazývat prací?
- Vůbec nic nemít. Tvrdě pracovat pro sedláka a z toho skoro nic co si vydělám si odkládat? Z toho našetřeného koupit slepice a prodávat vajíčka? A zase odkládat? Pak koupit krávu a prodávat mléko? Žít podhodnotu a takto vybudovat grunt?
Rodiče pana Josefa Směšného si zvolili druhou možnost, aby je mohl stihnout "spravedlivý" trest socialistů v podobě znárodnění. Tak moc chtěli žít svůj sen, že se nevzdávali až do roku 1976. Pan Josef měl dvě práce, aby si s rodiči udrželi hospodářství a mohli "dotovat" nesmyslně vysoké odvody v režimu , který "nikoho nevykořisťoval".
Bez paměti není budoucnost
Můj názor je, že lidská společnost tvoří dohromady organismus. Lidské životy jsou jako buňky tohoto organismu. Rodíme se, umíráme, ale dokud lidstvo bude existovat, všichni žijeme. Aby buňky mohly v budoucnu odolat zhoubám, bez kolektivní paměti to nejde. Paměť národa za mne plní tuto roli. Zajímavé články si odkládám, abych je mohl v budoucnu rozebírat se svýma holkama.