Můj názor na nepodmíněný základní příjem

Ve feedu na instagramu se mi objevil tento zápisek o nepodmíněném příjmu...

Obr. 1: Názory lidí prosazujících takzvaný nepodmíněný základní příjem

Vedl jsem nejprve krátký rozhovor sám se sebou...

Důstojný svobodný život, neboli zajištění základních potřeb na náklady veřejné instituce při garanci svobody. To zní krásně, že? O jakou svobodu to ale jde? O svobodu nepracovat pro peníze na zajištění základních potřeb. Připadá mi to jako oxymorón, ale OK. Když si teda nechci vydělat na chleba, tak kdo mi na ten chleba daruje peníze? No přece veřejná instituce. A to je kdo? To je stát. Aha a kde stát vezme ty peníze, aby mohli všichni mít na chleba bez práce? Z daní. Ale kdo ty daně zaplatí, když všichni budeme pobírat dávky? Ti kdo kromě pobírání základního příjmu ještě pracují pro peníze, z toho co si vydělají odvedou daň. Proč by ale měli pracovat pro peníze, když základní příjem mají už zajištěn? Chtějí třeba nějaký luxus mimo rozsah základních potřeb.

Chápu to tedy správně, že čím více lidí bude chtít luxus, tím více jich bude pracovat pro peníze? Nejspíše ano. A chápu to správně, že čím větší luxus budou chtít, tím více budou pracovat a opět více peněz přinesou? Nejspíše ano. Nestane se pak ale jejich luxus alespoň z části základní potřebou v očích těch, kteří nepracují pro peníze, nebude to zvedat tlak na neustálé zvyšování nepodmíněného příjmu? Musí být určeno co je luxus a co základní potřeba. Postupné zvyšování nepodmíněného příjmu je oprávněný požadavek.

Kdo určí co je luxus a co základní potřeba - jaké bydlení je základní potřeba a jaké luxus, kolik dovolených a kde je základní potřeba a luxus, jaké jídlo je základní potřeba a jaké luxus? Nevím. Je volno po večerech a o víkendu také luxus, co když si ho někdo nedopřeje a místo toho pracuje pro peníze? Potom z těchto peněz musí odvést daň pro ty, kteří požívají svobody nepracovat pro peníze? Práce se v postkomu přeceňuje. Dává se jí příliš času a hodnoty, stavíme na ní identitu. A tohle je toho důkaz. OK, takže je to problém těch lidí co moc pracují a mohou si zato sami? Ano, rozhodně, měli by se soustředit na vyšší hodnoty. Aha, takže hodně pracovat pro peníze je špatné. Ale těch hodně lídí co hodně pracují pro peníze jsou ti jediní, kdo dokáží nalít do státu peníze na vyplácení nepodmíněného příjmu. Říkám to správně? To není úplně pravda. Jakto, platí přece, že čím více pracují pro peníze, tím více zaplatí? Tak budou pracovat méně. Tak jo, kolik lidí musí pracovat pro peníze a kolik musí vydělat, aby pokryli nepodmíněný základní příjem všech, kdo si ho údajně zaslouží, a co je bude motivovat k tomu pracovat pro peníze, když většinu času, který budou pracovat navíc odpracují pro ty, kteří prací pro peníze na živobytí pohrdají a pohrdají i těmi, kdo tuto práci vykonávají?

Takzvaný shitjob

Uráží mne slovo shitjob. Neúcta k práci z něj doslova stříká. Pokud má kdokoliv pocit, že jeho práce je shitjob, tak ať jde a vytvoří v konkurenčním prostředí lepší pracovní podmínky pro sebe i pro druhé. Ať zaplatí nejdříve druhým za neshitjoby, které jim vytvoří a potom ať zajišťuje své základní potřeby. Psal jsem o tom již v článku Svoboda volby verus jistoty. Pokud se shodneme, že klíčovou prioritou je svoboda. Potom se mohu svobodně rozhodnout dělat co chci, nedělat co nechci, respektive nedělat vůbec nic. Ale potom nemohu očekávat, že mi společnost zajistí jakékoliv jistoty.

Údajná potřeba změny vnímání práce

Zmíněný text rovněž tvrdí, že je potřeba změna vnímání práce, protože práce přece není jen placená práce. To jsou mi ale novinky. Zde se levičáci usvědčují z toho, co si myslím už dávno, že těmi nejvulgárnějšími materialisty jsou právě oni. Jsou první kdo při své závisti a lenosti myslí na peníze. 

Ve svobodné společnosti lze práci druhým prodat, investovat, nebo darovat...

1. Prodat; Pokud je mi někdo ochoten za práci zaplatit, je pro něj prospěšná. Lepšího důkazu není potřeba.
2. Investovat; Pracuji pod rizikem, že peníze za svou práci nedostanu, ale současně získávám příležitost, že v budoucnu investovanou prací vydělám alespoň její původní hodnotu. Toto zná každý podnikatel a každý obchodník, který řeší presales. Úspěch stát královsky zdaní, těch několik předcházejících neúspěchů nikdo nikomu nenahradí. Tak to je. 
3. Darovat; Každý z nás může kdykoliv komukoliv svou práci darovat. Pomoci tím někomu, či mu udělat radost. Sami si můžeme určovat komu pomůžeme a jak moc. Potom bychom ale měli být skutečně uvědomělými dárci a nepožadovat po někom třetím, aby nám tuto pomoc uhradil.

Co je na tomto nejasného? Leda, že bych měl nějakou činnost, třeba koníček, o jehož výstup by druzí lidé nestáli. Nechtěli by jej koupit, ani nevěděli o jeho využití ve formě investice. Ani by se sami od sebe nehrnuli, abych jim zmíněný výstup či zážitek daroval. A snažit se někoho o výhodách mého výstupu přesvědčit by bylo pod mou úroveň. Ale já bych požadoval opět po někom třetím, aby mi tuto činnost financoval, protože se z mého subjektivního pohledu jedná o "vyšší smysl".

Vzdělání versus generování pracovní síly

Tak tohle je perla: Poskytuje vzdělávací systém vzdělání, nebo generuje pracovní sílu na trh práce? Pokud to druhé, tak děti ve školách už pracují a měly by dostávat mzdu. 

Proč vylučovací poměr? Proč buď a nebo? Copak existuje ještě jakási forma vzdělání, která se vylučuje s uplatněním na pracovním trhu? K čemu slouží takové vzdělání?

Kdo by dětem měl dávat mzdu, když ještě nikde nepracují a nemají potřebnou kvalifikaci a životní zkušenosti? Zase občané státu? Ti občané, kteří už platí veřejné školství, ve kterém pořád slýcháme o podfinancovaných vyučujících? Nebo snad korporace, které by si měly žáky po škole rovnou rozebrat do svých mlýnků na maso?