Jak se Anička naučila jezdit na kole

Jednoho dne mi Káťa říká: "Mám velkou radost jak ta naše Anička ve třech letech drandí na odrážedle, ale na kolo se pořád bojí, probereš to s Dušanem až se s ním uvidíš?". Dušan je náš kamarád, který má v Uherském Brodě prodejnu se špičkovými koly a lyžařským vybavením, celý život žije sportem, je mistrem Evropy v jízdě na vysokém kole a ohledně kol radí například prof. Pafkovi a prof. Pirkovi. Když jsme byli za pár dní s Dušanem na večeři, radil jsem se s ním, že Anička sice lítá na odrážedle jako drak, ale na šlapacím kole se bojí a když má přidělaná pomocná kolečka, nezačne šlapat. Dušan mi řekl ať za ním přijdu ráno do TK Sportu.

Dušan pro mě měl připravené dětské kolo KTM. Říkal mi: "Podívej se tohle kolo je speciálně vytvořené, aby na něj přešly děti z odrážedla. Má přední kolo větší než zadní. Anička bude mít jistotu, že došáhne nožičkami na zem, nebude se bát. Klidně se na něm může odrážet jak na odrážedle, ale zároveň jí budou šlapky působit nekomfort, bude jí to nutit dát nohy na šlapky. Aby se nebála, přidělám ti ještě vodící tyč. Až si zvykne, že jezdí a ty ji držíš za tyč, tak tyč pustíš." 

Doma jsme s Káťou přemýšleli jak Aničku motivovat, aby se nebála kolo vyzkoušet, protože kdykoliv jsme navrhli jít na kolo Anička byla proti. Zkusil jsem: "Aničko, co kdybych zítra ráno nešel do práce a tys nemusela do školky a šli jsme spolu na kolo?" ... "Tatínku na kolo nejdu, to já raději půjdu do školky, do školky chci jít." ... "A co kdybychom šli na kolo, tys to zkusila a pak šli do Superlandu na hřiště?" ... "Tak jo táto, já to teda zkusím". Druhý den ráno jsme spolu vyrazili. Aničku jsem držel za vodící tyč, aby měla stabilitu, odrážela se nohami, současně věděla, že ji držím, a zkoušela šlapat nebo se pouštět z kopce. Opakoval jsem: "Víš co říkal strejda Dušan, kdykoliv můžeš dát nohy na zem." Zvykla si, že kdykoliv chce zastavíme a dá nohy na zem. Po chvíli mi povídá: "Táto drž mě za tyč, vůbec mě nepouštěj, zkusím víc šlapat." Šlapala zlehka po rovince až jsme dorazili pod kopeček. "Táto to nejde" ..."Protože musíš ten kopec vyšlápnout"... Anička zakřičela: "Kopci jeden já ti ukážu jak tě šlápnu" a opřela se do šlapek. Po hodině a půl říkám: "Aničko půjdeme domů a na to hřiště?" ... "Jo táto, ale já chci ještě s tebou jezdit." Objeli jsme ještě jednou rybník a pak šli na slíbené hřiště. Večer mi Anička povídá: "Táto půjdeš se mnou zase na kolo?". Když jsme šli příště, už se nebála, naučila se kolo rozšlapat a já si u toho pořádně zaběhal, když jsem běžel vedle ní držíc vodící tyč. Po nějaké době jsem na rovince tyč pustil. A Anička jela sama. Když pak zastavila, povídám: "Aničko, víš, že jsem na chvíli pustil tyč a tys jela úplně sama?" Anička šla domů pyšná jako páv: "Maminko já jela sama, já ti to příště ukážu chceš?" Když jsme šli příště i s Káťou a Adélkou, Anička rozšlapala kolo a křičí na mě: "Táto už pusť tu tyč ať ukážu mámě jak jedu sama." No a už jezdí sama. Tohle je pro mne jeden z těch pocitů totální radosti a životního štěstí. 

Včera jsem volal Dušanovi: "Měls naprostou pravdu, přesně jak jsi řekl, tak to bylo." Dušan: "A víš co se říká u nás na Moravě? A vvvo tom to jé". Já: "A já jsem další pražák co říká pro kola se jezdí jedině k Dušanovi do TK Sportu."